Zajímavosti Českého středohoří
Věčné jaro uprostřed Českého středohoří
Když se Libušino poselstvo ubíralo za Přemyslem z Prahy do Stadic, kněžnin bělouš ho vedl zcela najisto. Z čehož později cynikové usoudili, že sama Libuše musela cestu za svým přítelem Přemyslem už předtím dobře znát.
Ostatně, podle bájných zdrojů tímto směrem skutečně vyjížděla, aby nedaleko dnešních Lovosic vystoupila na vrch Boreč a v oblacích tajemných par hovořila s bohy.
Všechno, co se nesrovnává s normálem, budí nedůvěru až děs. Vrch Boreč stojí na kraji Českého středohoří a mírností se podobá spíš domácky oblému Řípu než výbojně kuželovité Milešovce. Přesto k němu lidé po staletí vzhlíželi s obavou: v zimě, kdy teplota klesá pod nulu, stoupá z kamenitých jam na jeho vrcholku bílá pára a šíří se teplo, pod jehož dotykem taje sníh a ponechává místo věčně svěží zeleni. Bůh? Ďábel? Sopečný dech? Odhalení, co se vlastně pod borečským povrchem děje, přinesl až rok 1881, kdy pražský univerzitní profesor Jan Krejčí se synem Prokopem vystoupali v mrazivém lednovém dnu na špičku kopce a nejen naměřili, že teploměr tu poskočil z minus jedenácti na plus čtrnáct stupňů, ale společnou zkušeností geologa a chemika podivný jev prozkoumali. Výsledek: jde o pouhý vzduch. Jejich následovníci pak prokázali, kde se tu bere: v zimním období ho kopec nasává průduchy na svém úpatí, cestou ohřívá a nahoře vypouští teplý a vlhký. Jeho působením se v okolí "výdechů" udržuje věčně zelený mech, tráva, řada obyčejných i vzácných rostlin, hodně teplomilného hmyzu a drobných živočichů. Nejcennější květinku tu našel Jan šimr, mladý učitel z nedalekého Velemína a zapálený botanik, který v roce 1928 objevil ve svěží zeleni nikterak nápadnou Targonia hypophylla čili druh játrovky, dnes zvaný borečka vzácná. I ta má ráda stálé teplo, proto jsou jejím domovem kraje Iráku, Etiopie či Madagaskaru. V chladné střední Evropě jí to dopřává jediný Boreč.
Červen v únoru
Na Boreč vede od lovosické železniční stanice přes Vchynice modrá značka a po zhruba pěti kilometrech dorazí do Režného Újezda. Z jeho centra odbočuje do vrchu zeleně značená stezka, která turistu provede všemi zdejšími přírodními poklady. Leccos se dozvíte o suťovém lese, o břízách bradavičnatých a místních kosatcích, budeli při vás stát štěstí, uvidíte lišku. Ale k tomu, co založilo borečskou slávu, si musíte došlápnout prudkým svahem až nahoru. Na vrcholku kopce je tu několik jeskyněk, přesněji řečeno kamenitých prohlubní, nápadných i v těchto zimních týdnech svěžím mechem jarně zelených tónů. Bude-li nad nulou, bílou páru samozřejmě neuvidíte, ale nevadí. (Mimochodem, když se v roce 1956 podařilo tenhle zázrak architektu Drahošovi z nedalekých Třebenic vyfotografovat, bylo minus osmadvacet.) Ale i v nemrazivých dnech je zážitek vstoupit v únoru do teplého vlhka a dopřát si iluzi, že červen je na dosah. Borečská naučná stezka ovšem nenabízí jen geologické a botanické atrakce. Jedno z jejích zastavení otevírá krásný pohled do nitra Českého středohoří, od Milešovky přes Táhlinu, Hrádeček (Oltářík) až po Ranou. A tam, kde stezka svede turistu zase k úpatí kopce, tabule připomene, že v dolině mezi Borečským vrchem, protějším Lovošem a Lovosicemi se 1. října 1756 odehrála první bitva takzvané sedmidenní války, ve které se Marie Terezie pokoušela dobýt na Prusku zpět ztracené Slezsko. Neúspěšně.
Od vrchu Boreč, přesněji řečeno z Režného Újezda, vede žlutá značka do obce Boreč a dál k Sutomskému vrchu, kde v poněkud menším vydání funguje stejný přírodní úkaz jako na Boreči. Odtud na jih je to už jen zhruba kilometr přes Jezerku k hradu Košťálov.
