 |
||
 |
||
  |
HISTORIENejstarší
doklady přítomnosti člověka na území dnešního lounského okresu sahají do období
závěru starší doby kamenné, kdy zde, v území bohatém na lovnou zvěř,
pobývaly skupiny pravěkých lovců. Nepřímým dokladem jejich přítomnosti jsou
nálezy kostí lovné zvěře a jako doklad lze uvést nálezy z Dobříčan a Želče
na Žatecku, kde byly objeveny kamenné nástroje i jejich polotovary a surovina
určená k jejich výrobě, datované do období magdalenské kultury (asi 1400 –
100 let př. n. l.). Toto nejstarší osídlení nebylo trvalého rázu, neboť lovecké
skupiny žily kočovným způsobem a nesídlily trvale na jednom místě. Trvale
byly osidlovány úrodné oblasti v širším okolí dolního toku řeky Ohře až
v mladší době kamenné (neolit), přibližně od 5. tisíciletí př. n. l., kdy
do našich oblastí přicházejí nejstarší zemědělci. Usazovali se na úrodných
sprašových půdách v blízkosti vodních toků, kde si budovali stálá sídla,
která lze nazvat nejstaršími vesnicemi na našem území. Tito obyvatelé s sebou
přinesli znalost výroby keramiky a dokonalé způsoby opracování kamene, který
byl nadále hlavní surovinou pro výrobu zbraní a nástrojů. Poohří poskytovalo
těmto obyvatelům dostatek vhodných možností k usazení. Neolitické osady
byly objeveny v Postoloprtech, Chotěbudicích na Podbořansku a
v Březně u Loun. Dobré přírodní podmínky, kvalitní půda a dostatek vodních
zdrojů i výhodná poloha z hlediska dálkového spojení byly příčinami toho,
že území dnešního lounského okresu, s výjimkou těžko přístupných lesnatých
a výše položených oblastí, bylo od mladší doby kamenné přes celý pravěk až do
příchodu Slovanů bez přerušení osídleno. Archeologické nálezy tuto skutečnost
plně dokládají. Z významných
nalezišť z území lounského okresu je třeba jmenovat Březno u Loun, kde
jsou důležité nálezy z období neolitu, únětické kultury, ze starší doby
bronzové a nálezy z období stěhování národů a raně slovanského období;
Siřem a Blšany u Loun s nálezy pro období mladší doby kamenné; Cítoliby
pro období přelomu starší a mladší doby železné aj. V Žiželicích a
Měcholupech u Žatce jsou bohaté nálezy z pozdní doby římské a počátku
stěhování národů. Příchodem
slovanského obyvatelstva na poč. 6. stol. n. l. (doklady nejstarší slovanské
keramiky tzv. pražského typu jsou v Březně u Loun a v Úhercích),
odchodem a asimilací zbytků germánského osídlení v průběhu závěru doby
stěhování národů (do pol. 7. stol. n. l.) končí období pravěku na našem území.
Slovanská osada zjištěná archeologickým výzkumem v Březně u Loun je velmi
významným dokladem pro dějiny Slovanů na území našeho státu i
v středoevropském měřítku. V průběhu
následujících staletí je slovanské osídlení na území našeho okresu bezpečně
doloženo, i když přesnější popis jeho vývoje není zatím pro nedostatek
informací a nálezů dobře možný. Z významných nalezišť pro tuto dobu je
možné jmenovat vrch Rubín u Pšova na Podbořansku, kde se předpokládá slovanská
opevněná osada. V průběhu 8.-9. stol. docházelo na území celých Čech
k rozpadu rodového zřízení, k složitým sociálním procesům a nastává
období mezikmenových válek, jejichž výsledkem bylo postupné soustředění moci
v rukou přemyslovského knížecího rodu z kmene Čechů. Ohlasem těchto
událostí, jež měly na území dolního Poohří patrně velmi bouřlivý průběh
(pozdější prameny, Kosmova Kronika česká, umisťují do těchto míst silný kmenový
celek Lučanů, kteří s Čechy soupeřili o prvenství v zemi), jsou snad
pověsti o Lucké válce. Z období
9. stol. pochází blatné hradiště Draguš u Postoloprt, jehož jméno je také
spojováno s Luckou válkou v Kosmově Kronice české. Od
10. stol. je již naše území součástí českého přemyslovského státu. Významným
centrem bylo v tehdejší době knížecí správní hradiště Žatec, o němž jsou
bezpečné zprávy k r. 1004, kdy bylo dobyto polským vojskem Boleslava
Chrabrého. V následujících
stoletích se postupně mění majetkový a hospodářský obraz našeho území. Původně
knížecí majetek, kterým naše území bylo, se dostává knížecím darováním do rukou
církevních institucí, ať už byly založeny přímo na území dnešního okresu jako
benediktinská Porta Apostolorum na poč. 12stol., nebo zde měly pouze své
majetky (např. osecký klášter, doksanský klášter aj.). Přibývá i šlechtických
majetků. Významným
mezníkem v dějinách našeho území je 13. stol. – doba vlády posledních
Přemyslovců. Tehdy jsou právně konstituována královská města Louny a Žatec.
Žatec, který byl před založením města důležitým knížecím a později královským
správním hradem a centrem okolního území, vyrůstal do městské podoby postupně,
v průběhu staletí. V jeho podhradí se zastavovali kupci jedoucí po
obchodních cestách podél Ohře do Prahy, soustřeďovala se zde řemeslná výroba
pro potřebu hradu i podhradí. Tím byl městský charakter žateckého podhradí
stále zřejmější a při založení města šlo spíše o právní potvrzení existujícího
stavu. Zakládací listina se nedochovala. Nejstarší listina, darující městu
„mílové právo“, pochází z r. 1265 a je od krále Přemysla Otakara II. Město
Louny bylo založeno r. 1253. Z téhož roku pochází listina Přemysla Otakara
II. potvrzující lounským městská práva. Město samo bylo založeno „na drnu
zeleném“ v sousedství starší tržní osady u brodu přes Ohři. Jeho poloha na
výhodném místě na významné obchodní cestě z Prahy na sever a severozápad
(Sasko, Norimberk) mu zaručovala obchodní rozvoj a podpora českých panovníků,
kteří jak Louny, tak Žatec obdarovávali mnohými právy, vedla v nedlouhé
době několika desetiletí k velkému hospodářskému vzestupu. Ve
14. stol., za panování Karla IV., patřila obě města mezi nejvýznamnější
v zemi. Jejich
bohatství nepramenilo však jen z obchodu, ale jeho důležitým – ne-li
převažujícím zdrojem – bylo bohaté zemědělské okolí Např. Louny byly proslulé
svým vinařstvím, k jehož rozvoji napomáhaly blízké jižní svahy Středohoří.
Vedle vinic zde byly chmelnice, šafránice, hlavním zdrojem bohatství bylo
pěstování obilí. 2.
pol. 14. stol. a poč. 15. stol. znamenají období, kdy dochází i na našem území
k stále většímu prohlubování rozdílů mezi zbídačenou venkovskou a městskou
chudinou a rostoucím bohatstvím církve i úzké vrstvy předních bohatých měšťanů.
Z těchto důvodů bylo Lounsko i Žatecko velmi přístupné reformním myšlenkám,
s nimiž v této době vystupují různí kazatelé. V 60. letech 14.
stol. kázal v Žatci Konrád Waldhauser, na poč. 15. stol. působil
v těchto místech Mikuláš z Drážďan. Tyto tradice byly vhodným
základem pro přijímání revolučních myšlenek, které přinášejí kázání Mistra Jana
Husa. Že zde měly Husovy myšlenky širokou frontu přívrženců, dosvědčuje dopis,
který Jan Hus zaslal r. 1410 lounským měšťanům. Smrt
Mistra Jana Husa, stále se zostřující rozpory s katolickou církví a
vzrůstající útlak chudých vrstev obyvatelstva postavily Louny a Žatec do
předních řad husitského revolučního hnutí. Počátek husitské revoluce byl
v našich oblastech doprovázen bouřlivými událostmi. Chudina obrátila svůj
hněv v prvé řadě proti církvi a jejímu hromadění majetku, jež odporovalo
tomu, co hlásalo křesťanské učení. Prvé útoky vedly r. 1419 proti klášterům.
Byly zničeny městské kláštery v Lounech i v Žatci. Na jaře r. 1420 se
vzbouřená chudina z Žatecka, Lounska a Slánska shromáždila na návrší za
vsí Smolnice, odkud pod vedením husitských hejtmanů Petra Obrovce, Záviše
Bradatého a kněze Špičky společně zaútočila na největší mocenskou oporu církve
v naší oblasti, na postoloprtský klášter. Za tohoto útoku byl klášter
zcela zničen. Stejný osud postihl i augustiniánský klášter v Ročově.
Význam Loun a Žatce v tomto stadiu husitské revoluce dokládá fakt, že města
patřila mezi pětici vyvolených měst v zemi, která podle husitských
představ měla být při posledním soudu zničena. V husitské době vůbec byl
význam Žatce a Loun mimořádný. Obě města tvořila pevnou hráz proti neustálému
ohrožení husitských Čech ze strany katolických saských knížat a českého
katolického panstva na severu země. Spojené žatecko-lounské husitské vojsko se
zúčastnilo všech významných bojů husitských válek. Z těch nejznámějších
lze jmenovat bitvu na Vítkově 14. 7. 1420, bitvu u Vyšehradu téhož roku
v listopadu, slavné vítězství žateckých husitů nad přesilou křižáků
obléhajících Žatec v průběhu II. křížové výpravy v září 1421, účast
při Žižkově tažení proti Pražanům v létě 1424, účast v bitvě u Ústí
v r. 1426, spanilé jízdy koncem 20. let15. stol. Bitvy u Lipan se
žatecko-lounské polní vojsko nezúčastnilo a bylo vojensky poraženo teprve 4
roky poté v bitvě u Želenic v r. 1438. Ani tato porážka však
neznamenala rozbití síly husitského městského svazu tvořeného Žatcem, Louny a
Slaným, který vznikl během společného boje za husitských válek a přetrval mnoho
desetiletí po nich. Jeho síla vyplývala z hospodářské a politické moci
získané v husitských válkách a nebyla v průběhu celého 15. stol.
nijak podstatně narušena. Nábožensky zůstala města věrna kalichu. Z r.
1482 je známa spojenecká smlouva Loun, Žatce a Slaného zaměřená na obranu
kališnického náboženství „až do těch hrdel a statků“. 16.
stol. změnilo tvář Žatce i Loun. Města dostala renesanční háv a stala se centry
renesanční humanistické vzdělanosti pro celou oblast. V Lounech i Žatci
fungovaly školy vyhledávané i žáky ze šlechtických rodin. Rektory těchto škol
byli významní vzdělanci a humanisté (např. Pavel Presius Kuřimský, Řehoř
Zhorský Kladrubský). Žatec měl koncem 16. stol. 7000 obyvatel a 700 domů.
Hospodářský rozvoj obou měst byl v 16. stol. problematičtější. a obdobně
to bylo i s jejich politickým významem. Za účast v prvém
protihabsburském povstání v r. 1547 byla obě města velmi přísně potrestána
okleštěním politických svobod – zavedením instituce královských rychtářů byla
obě města zbavena samosprávy a tím i možnosti samostatného politického
rozhodování. Velmi přísně byla obě města postižena na majetku. Ke zhoršování
postavení obou měst napomáhaly živelné katastrofy, které města ochuzovaly (požáry,
morové rány). Postupné
zhoršování politického a hospodářského postavení Žatce a Loun vyvrcholilo po
porážce stavovského povstání proti Habsburkům r. 1618-1620. Obě města se
k povstalcům hlásila od samého počátku a tím byl jejich osud ještě
zhoršen. Louny a jejich okolí bylo zpustošeno vojsky Albrechta
z Valdštejna ještě před porážkou na Bílé hoře na podzim 1620. Za účast
v povstání byl na Staroměstském náměstí spolu s ostatními českými
pány popraven žatecký purkmistr Maxmilián Hošťálek. Na obě města a tím i na
celý kraj dopadly přísné tresty vítězných Habsburků. Byl to však jen úvod
k třicetiletému období válečných útrap, jež postihly nejen náš kraj, ale i
celou zemi. Rekatolizace, nucená emigrace, plenění a násilnosti procházejících
vojsk dovršily hospodářskou i politickou katastrofu obou dříve významných měst. Třicetiletá
válka zanechala celý kraj zpustošený, vylidněný a zvláště Louny se
z jejích ran nedokázaly na dlouhá staletí vzpamatovat. Žatecko a
Podbořansko bylo postiženo navíc ještě v dalším směru. Vylidněné vsi byly
dosídlovány německým obyvatelstvem, což znamenalo významný zlom
v národnostním složení celé oblasti. Louny a Lounsko se poněmčování
úspěšně bránily, čehož dokladem je i skutečnost, že ještě v pol. 18. stol.
dopisoval podkomořský úřad v Praze lounské městské radě česky. Tento stav
byl násilně změněn v r. 1761, kdy byla lounská česká městská rada uvězněna
a na její místo byli dosazeni cizinci. Kulturní, hospodářský i politický úpadek
Loun pokračoval i na poč. 19. stol., zatímco Žatec již v té době byl opět
hospodářsky silným, významným městem. Tuto pozici získal v průběhu 18.
stol. díky intenzívnímu obchodu s chmelem, pěstovaným v celé žatecké
oblasti. Obchod i pěstování chmele byly již tehdy dlouhou dobu v německých
rukou. Dějiny obou měst a tím i obou oblastí se v průběhu 18. a 19. stol.
vzhledem k národnostnímu složení obyvatelstva rozcházejí. Našeho kraje se
dotkly i napoleonské války, po bitvě u Chlumce r. 1813 pobývali v Lounech
vůdcové protinapoleonské koalice – ruský car Alexandr I., rakouský císař
František I. a pruský král Fridrich Vilém III. 1.
pol. 19. stol. nebyla v Lounech poznamenána nijak významným obrozeneckým
ruchem. Město a jeho správa se utápěly v hospodářských starostech. Ani rok
1848 neznamenal převrat ve smýšlení konzervativního vedení města.
V Lounech byla sice revoluce a její plod, „Konstituce“, přivítány a byla
zde zřízena národní garda jako v jiných místech Čech, avšak další akce
nepokračovaly a Louny zůstaly stranou dění. Doba Bachova absolutismu v 50.
letech 19. stol. přinesla útlum a Louny nadále byly bezvýznamným venkovským
městem zvláště poté, co ztratily v r. 1848 soudní, berní a správní
pravomoc a byly podřízeny jako okres hejtmanství v Žatci. Průkopnickým
typem mezi lounskými radními byl ve věci národního obrození pekařský mistr Jan
Havránek, radní od r. 1848. Jeho předkové bývali konšely již v době
reformační. Ačkoliv byl převážně samoukem, vybudoval si rozsáhlou knihovnu,
skládal písně a kreslil. Jako vzdělaný člověk prostředkoval jednání obce s F.
Palackým a r. 1864 se zasloužil o zavedení češtiny jako jediného úředního
jazyka. Přispěl tak značně k setření povrchního německého nátěru Loun. Teprve
pád Bachova absolutismu r. 1859 a nástup nových lidí do čela města spolu
s celkovým politickým uvolněním v zemi přináší nový rozvoj. Do města
přichází pomalu průmysl a s jeho rozvojem se objevuje nejdůležitější činitel
novodobých dějin – dělnické hnutí. Rozvoj
dělnického hnutí byl ztížen skutečností, že Žatecko, Lounsko a Podbořansko byly
převážně zemědělskými oblastmi. Přesto však lze počátky dělnického hnutí
vystopovat již na přelomu 60. a 70. let 19. stol. Nejstarší formou, z níž
lze sledovat sociální hnutí pracující chudiny, jsou svépomocné spolky. První
z nich byl založen v Cítolibech r. 1868 a nazýval se „Oul“. Brzy po
něm vznikly i další v ostatních obcích. Tyto svépomocné spolky byly vbrzku
nahrazovány sdruženími, jež si kladla za cíl prostřednictvím vzdělávání dát
dělnictvu lepší možnosti k jejich společenskému uplatnění. V mnohých
z těchto spolků se jejich členové seznamovali nejen s literaturou
vzdělávací, ale i politickou, a tak se tyto spolky stávaly velmi důležitým
článkem v uvědomování pracující chudiny. R. 1881 existovala v Lounech
ilegální sekce sociálně demokratické strany, jejíž členové měli kontakty
s jejím pražským ústředím. Jsou známy jejich styky s Ladislavem
Zápotockým. Významnou pomocí k rozvoji dělnického hnutí na Lounsku byl
dělnický tisk. Od r. 1885 vydávaná kladenská „Svoboda“ byla podle tehdejších
policejních záznamů odebírána v Lounech a okolí v počtu 500 výtisků.
V téže době významně působil mezi dělnictvem vzdělávací spolek „Dělnická
beseda“. Koncem 80. let byly na Lounsku šířeny dělnické časopisy jako
„Červánky“, „Rovnost“, „Rašple“ a „Hlas lidu“. Zvláště revolučním činitelem
v té době bylo lounské obuvnické dělnictvo. První máj 1890 byl i na
Lounsku demonstrací rostoucí síly dělnického hnutí. V Lounech v tento
den stávkovalo 207 dělníků. Žatec
si vysloužil pověst města chmelařů, o Lounech se začalo říkat, že je městem
železničářů. Zasloužily se o to velké železniční dílny, jakož i osobitá
Kotěrova architektura dělnické kolonie, hlavního sídliště železničářů. Po
vzniku samostatného Československa se stalo město středem šesté politické župy
Lounské, do níž spadalo 19 okresů včetně Kladna a Mostu. Tehdy Louny hrály
významnou roli v politickém životě.
Po osvobození v r. 1945 se vývoj obou měst a okresů diametrálně
lišil. Lounsko se vysídlovalo a Žatecko dosídlovalo. Přišlo sem mnoho lidí ze
všech končin země. Vrátilo se sem několik tisíc volyňských Čechů – druhá a
třetí generace usedlíků ze západní části Ukrajiny. Budovalo se válkou zničené
hospodářství a stavěly se nové závody. Na venkově se socializovalo zemědělství.
V Lounech, Žatci, Podbořanech a jinde vyrostly nové velké podniky a továrny,
z nichž nejdůležitější je Elektrárna Počerady, Elektroporcelán, keramický
průmysl, Praga, Masokombinát, Bonex, Triola, mlékárna, pivovar, veterinární
zařízení, četná kulturní a sportovní zařízení atd. |
|
